cestopis-kuba2009

Naše cesta započala na berlínském letišti Tegel v časných ranních hodinách po celonočním kodrcání z Olomouce. Po krátkém spánku u letiště, jsme "uložili" naše autíčko na parkoviště, které jsme měli již z domova objednané a zaplacené přes internet. Řidič nás i se zavazadly odvezl na letiště a poučil nás, kde nás vyzvedne až ho zavoláme při návratu. Během odbavení nám bylo sděleno, že letadlo do Madridu má 45 minut zpoždění a tak nás polilo horko, protože jsme měli na přestup v Madridu jen hodinu a půl. Zpoždění se ještě trochu zvětšilo, ale když nám před přistáním nahlásili, že letadlo do Havany odlétá z gate U87, uklidnili jsme se.

Ale to jsme ještě netušili, že přistáváme na úplně jiný terminál než jsme mysleli a tak se naše časová rezerva smrskla na nulu. Nezbývalo než za 40 minut najít odkud odjíždí podzemní vlak na náš terminál a na něm doklusat na náš zmíněný U87, který, jak jinak, se vyskytoval až úplně na samém konci kilometrové letištní haly. Ale stihli jsme to a za chvíli již opouštěli náš starý kontinent. Po deseti hodinách letu nás již za tmy přivítalo nám již dobře známé havanské letiště.

 Pasové odbavení včetně nalezení svých zavazadel trvalo na zdejší poměry docela krátce, ale zádrhel nastal vzápětí, když jsme museli otevřít náš kufr. Český člověk s sebou zpravidla do zahraničí vozí české potraviny (snad ze zvyku ) a to je docela striktně na Kubě zakázáno. Už jsem viděl naše salámy a konzervičky na stole někde u celníka, který nám začal šňupat v kufru. Ale nevím, proč ho zaujal malý sáček s mandlemi a oříšky, když uprostřed trůnila narvaná krabice již zmíněnými dobrotami. Bylo mu vysvětleno, že oříšky potřebuje Radka z ryze zdravotně-dietních důvodů. Dále po nalezení sucharů a dalším dohadování, celníci usoudili, že jsme asi takoví nějací vegetariánští neduživci a tak abychom jim na Kubě neumřeli, mávli rukou a pustili nás. Mé srdéčko zaplesalo, že i zde platí pravidlo, že pod svícnem je největší tma a že salámové hody budou. Naopak Radčino se málem zastavilo, když jsem jí až teď sdělil co je obsahem té velké krabice v kufru a já si myslel, že je tak chladnokrevná, když se pere o oříšky a sedí přitom na salámech. Nyní již zbývalo polapit taxi a vyrazit směr Havana. Taxikáři jsem dal přesnou adresu naší kamarádky Mabel, ale stejně se nás vyptával na každém rohu i když jsem mu vysvětlil, kde přesně to je. Asi za tmy je pro havanské taxikáře těžké se orientovat v tak velkém městě.

Mabel s maminkou už nás čekaly a nastalo velké vítání, sdělování prvních dojmů a snášení potravy, abychom po cestě nabrali sílu. Vzhledem k tomu, že Mabel ráno vstávala do školy (je profesorkou na univerzitě) a my byli po cestě značně fyzicky a časově posunuti, odebrali jsme se na patrové
kutě, které mé kamarádky – sestry Mabel a Corina Matamoros v mládí sdílely. Myslím, že i přes značné horko, jsme okamžitě usnuli, ale v noci když kolem domu jejich roztomilý pejsek honil kočky nebo podle toho kraválu snad jaguáry, bylo naše první spaní v Havaně hodně potrhané.

Tak bylo ráno a my se šli po snídani jen tak projít kolem Matamorových.

Potom jsme hodinu čekali na telefonicky objednané taxia ne a ne se dočkat. Až na to, že čekalo ve vedlejší ulici za rohem …….  
Taxi nás odvezlo na naše první ubytovací místo, které jsem si vybral ještě doma přes internet spolu s mladým kubáncem Hectorem Rodriguezem, zaměstnancem kubánského internetového portálu pro zprostředkování ubytování. Začal jsem si s ním mailovat a tak jsme se nějak na dálku skamarádili. Ale v případě tohoto ubytování "Alexanders casa" jsem neměl šťastnou ruku. Místo sice krásné – naproti havanské pevnosti Morro, majáku a vjezdu do přístavu a současně prakticky ve staré Havaně, nádherný výhled, ale jen pokoj s koupelnou bez balkonu a bez přístupu do kuchyně. Zavolal jsem Hectorovi, a on slíbil, že něco najde a druhý den ráno se pro nás staví. S nadějí lepšího ubytování jsme si koupili první rum, sešli dolu na Malecon a strávili nádherný západ slunce s neopakovatelnou siluetou města.